Jiří Vyšata - Radbuza 

"Skladba Radbuza je programní, což znamená, že hudba se skutečně velmi snaží zobrazovat popisovanou věc. Přitom jsem sledoval některé vytyčené podmínky. První z nich bylo, že skladba v ničem nesmí kopírovat překrásnou symfonickou báseň Bedřicha Smetany. To se však nakonec po formové stránce ne zcela podařilo. Postupně z různých stran přibývaly další požadavky - jako například, aby skladba zachycovala povodně, nebo aby obsahovala prvky populární hudby. Sám jsem si k nim přidal odhodlání použít některé zajímavé formy, jako je například minimalizmus s jistou stereotypní monotónností a pomalým postupným rozvojem objevující se hlavně v první části a v pozdějších častech se občas znovu uplatňující v menším rozsahu. Také s oblibou užívám starou formu polyfonii a mladou formu dodekafonii, která není sice posluchačsky příjemná, ale je zajímavá svou stavbou a přísnými pravidly. Je ale použita tak, aby její ne zcela příjemná stránka nebyla příliš patrná a aby naopak zajímavě doplňovala ostatní hudbu. Jako hlavní požadavky jsem si vytyčil, aby skladba nebyla nudná, aby byla alespoň trochu srozumitelná ne jen pro teoretiky moderní vážné hudby ale třeba i pro mé kamarády z továrny, se kterými jsem pracoval na stroji a konečně, aby vyznívala spíše příjemně a ne depresivně.


Představme si, že stojíme v Plzni na nábřeží řeky. Začátek symfonické věty ilustruje dramaticky stoupající hladinu řeky za téměř stálého deště. Po vyvrcholení a odeznění povodně se s úlevou a vděčností zmiňuje latinským zpěvem ve stylu gregoriánského chorálu Boží zaslíbení, že tvorstvo nikdy nebude vyhubeno potopou. Formou zpěv odkazuje zároveň na dobu gotiky a připomíná, že první zmínky o Plzni, jejíž je Radbuza tekoucí dominantou, pocházejí z doby ještě před dovršením prvního tisíciletí. K tenoru se později přidají další hlasy. Jejich polyfonie zase odkazuje k renesanci, kdy se na přechodnou dobu stala Plzeň hlavním městem císařství, když poskytla Rudolfovi II. útočiště před morovou epidemií.

Přenesme se však nyní na západní úpatí vrchu Lysá nedaleko Poběžovic na Domažlicku. Tam je vprostřed lesa mýtina, kde za ševelení vánku v stromoví zrána zrosené trsy trávy lemují nepatrnou studánku. Zde coby malý pramínek s potůčkem, který přikryjete dlaní, počíná svůj tok řeka Radbuza. Klid lesa s bystře tekoucí vodou vytváří přírodní lyriku, kterou se hudba snaží zachytit. Říčka protéká chodským krajem, ale i krajem dávných keltů. Pro obojí lid jsou charakteristické dudy, jejichž zvuk by bylo škoda nepřipomenout.

Na Plzeňsku protéká řeka kolem chotěšovského kláštera, ke kterému mám osobní vztah. Pro tuto církevní památku jsme s kamarády před lety vytvořili dokumentární film. Z vlastní hudby k filmu ve skladbě připomenu motiv jako fanfáry lesních rohů, hlásající blížící se ženský klášter. Dnes má budova podobu získanou za barokní rekonstrukce. Z přibližující se stavby proto zaznívá stále silněji ženský zpěv v barokním stylu. Obřadním jazykem v baroku byla latina a tak latinsky zaznívá v poněkud slavnostnějším rázu mešní zpěv Sanctus. Chotěšov Radbuza opouští jako již širší říčka a mezi poli a lukami i podél strání a uprostřed křovin se ubírá k Dobřanům. Přítomnost zdejší psychiatrické léčebny poskytuje příležitost pro použití zajímavé hudební formy z meziválečného období dvacátého století. Ta je rozepsána pro tři dřevěné nástroje tak, aby každý z nich hrál zpěvnou tonální melodii, ale dohromady aby zaznívala přísná Schönbergovská atonální dodekafonie.

Za Dobřanami se již kolem toku začínají objevovat satelitní obce Plzně. Pak se řeka vlévá mezi čtvrti města, které je slavné nejen svým jedinečným pivem a dalšími výrobky dobrých značek, ale i řadou zde působivších světově známých osobností z odvětví vědy a techniky, sportu, umění ale i z duchovní oblasti. Na březích Radbuzy i dalších řek Plzně se nachází řada historických památek, z nichž některé mají světově unikátní charakter. Již jednou byla Plzeň hlavním městem na devět měsíců na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Nyní, o čtyři sta patnáct let později je symbolickým hlavním městem kultury. Je zde kromě mnoha kulturních institucí také první pěvecký sbor v naší zemi, který provozuje křesťanský gospelový zpěv. Z toho důvodu, ale také kvůli stavbě celé skladby se ve formě gospelu opět připomene melodika použitá již u chotěšovského mešního zpěvu. Postupně se promění na moderní populární formu. Text je anglický a jeho autorkou je má milá žena Martina. Po gospelovsky temperamentním finále se voda Radbuzy klidně a odevzdaně loučí s Plzní, ale i s vlastní existencí stékajíc se s Mží do nového toku, jímž je řeka Berounka."
                                                                                                                                                                                                                                                                                                             Jirka Vyšata

 

 


                                 

 

"Původním povoláním jsem strojní inženýr a tuto profesi s radostí a požitkem vykonávám dosud. Kromě zájmu o techniku, ale i o přírodní vědy se u mě už od dětského věku  projevovalo i zaujetí hudbou. Když jsem tedy pro nedostatek talentu neuspěl při výběru do tehdejší LŠU, svým žadoněním jsem přiměl tatínka, aby na pohovoru s tehdejším ředitelem městské LŠU v Humpolci dosáhl mého přijetí na zkoušku. Mým vysněným oborem byla hra na housle. Nestal jsem se virtuosem. Životní okolnosti společně se skutečností, že mé hraní bylo sotva průměrné, způsobily že jsem po čtyřech letech nemohl s houslemi pokračovat.

Jakási hudební zvědavost mě však táhla, abych si časem vyzkoušel hraní na řadu dalších nástrojů. Ve své mladé dospělosti jsem se postupně s několika nástroji zapojil v různých kapelách rozličných žánrů od swingu přes country & bluegrass, folk, až k irskému folku. S některými z nich a s dalšími v roli hosta u žánrů rock nebo gothic jsem natočil dohromady kolem deseti cédéček s nástroji strunnými, klávesovými i dechovými.

Hudební skladba byla u mě jakýmsi naivním dětským přáním spolu s dalšími dětskými sny. S blížící se čtyřicítkou let mého věku se náhle vyskytla možnost skladbu studovat a já ji využil. Na řadu roků jsem nemálo svých sil věnoval studiu a tak vznikl jistý počet skladeb, z nichž některé jsou roztomilými prvotinami a jiné snad již zralejšími díly. Moje hudební tvorba je i nadále úplně všechna ve svobodné licenci "Creative common", takže nepodléhá autorským poplatkům. Při svém pracovním vytížení v zaměstnání a při své ostýchavosti a konečně také mnohdy z důvodu věkového omezení jsem se nikdy neúčastnil uměleckých klání. Nemohu se tedy pochlubit žádnými vavříny a je otázkou, zda bych byl vůbec schopen nějakých dosáhnout. Samotné splnění snu už je snad potěšujícím úspěchem a zejména, když některé skladby již mohly být prováděny.

Podstatnými osobními úspěchy jsou pro mě však přátelské vztahy, které jsem měl štěstí od své dospělosti uzavírat. Mezi nimi si velmi cením těch, které bývají málo obvyklé. Mimořádným oceněním pro mě bylo, když mě začali oslovovat "náš Jiřík" chlapi od mašin, pro které jsem jako inženýr tvořil programy. Na ně nyní při své hudební tvorbě někdy vzpomínám. Jsou pro mě také vzorem posluchačů, pro které má být moje hudba psaná. Největším dosavadním úspěchem pro mě však je šťastný manželský vztah s mou ženou Martinkou. Vztah je to sice mladý, ale chovám naději, že i v budoucnu bude pěkný, budeme-li o něj nadále pečovat."

                                                

                                                                                                                                        Jirka Vyšata