Příběh 

....Jakub byl od svých prvních dnů na tomto světě až do posledního dechu v podobě tónu vycházejícího z jeho milovaného nástroje, trumpety, plný lásky, radosti ze života a všeho nového. Mohli jste to na něm vidět. Jeho úsměv vám to prozradil. Jiskřičky v jeho očích, když objevil něco nečekaného, zářily a měnily tmu ve světlo. Člověk se musel snažit, aby mu stačil, když běžel po třech stovkách skalnatých schodů vzhůru k vrcholu už jako tříletý prcek. Pospíchal, aby toho hodně stihl. Někteří lidé nemají vymezený příliš dlouhý čas mezi námi, ale i tak nás mohou velmi ovlivnit, obohatit a posunout nás o kus dál.

Jakubova cesta za hudbou a za poznáním nám ukazuje, jak je důležité věřit a být trpělivý. Umění je neskutečný fenomén, lidé jím mohou promlouvat k ostatním, dokonce i tehdy, když už nejsou tady.

Krátká a ještě naivní úvaha z doby, kdy Jakubovi bylo patnáct let a byl prvním rokem na konzervatoři, nám možná chce sdělit, jak je to vlastně jednoduché.

 „Inspirace. Co mě inspiruje? Sám přesně nevím, co mě inspiruje. Především to budou věci, které jsou nějak neobyčejné, nebo ke kterým mám nějaký vztah, ať už kladný nebo záporný. Téměř pořád mě asi inspiruje moje rodina. Dále to bude hudba. Když poslouchám CD a slyším, jak hraje trubka, inspiruje mě to. Říkám si, tak takhle musím hrát, tohle a tohle musím dělat. Potom si vezmu trubku a zkouším to. Vím, že to nepůjde hned, že to chce čas, ale jednou, když budu dostatečně pilný, se to určitě podaří. A to mě inspiruje k tomu, abych pořád cvičil a cvičil. Moje  rodina  mě inspiruje, protože mě dodává odvahu, když to potřebuji, pořád ještě se o mě stará, vychovává mě a strávil jsem v ní vlastně většinu času. Inspiruje mě, jak se ke mně chovají. Myslím, že mě inspiruje asi ještě spoustu jiných věcí ani o tom nevím.“

Cesta, kterou se vydávají hudebníci není vůbec jednoduchá. Je to mnoho a mnoho hodin dřiny a disciplíny, soustředěnost, poctivost a trpělivost a také potřeba to vše sdělit co nejlépe.

Když přijímáme vše, co k nám přichází, ať je to dobré nebo snad i zlé, když to vše přijímáme s pokorou a vírou, že náš úkol je nalezenou naději poslat dál, potom si můžeme zvolit řeč, kterou chceme mluvit a ono to jde. 

Jakub Roštík byl studentem Konzervatoře Plzeň v letech 2001 – 2007, poté studoval hru na trumpetu v Kansasu, USA, kde v květnu 2009 tragicky zemřel. Bylo mu 23 let.

____________________________________________________________________________________________

Jakub odešel z tohoto světa šťastný – s trumpetou na rtech a s hudbou ve svém srdci. Hudbou, kterou miloval, zůstává stále s námi.