Craig Treinen  

Říkal jsem si, kdo je tenhle chlapík? Protože své trumpetisty jsem znal a došlo mi, že to není nikdo z nich. Podíval jsem se na něj ...a on tam seděl se sluchátky na uších a s otevřeným počítačem a hrál jednu z nahrávek Milese Davise. Bylo úžasné, jak mu to hrálo, jak imitoval Milese Davise. Takže jsem pokračoval dál ke dveřím a zeptal jsem se ho: "Ty sem chodíš do školy?" A on se na mě tak legračně podíval a pokývl hlavou a tak jsem řekl: "Fajn, protože ty budeš v mém druhém jazzovém souboru." Podíval se na mě a řekl: "Jazz? Dobře, tak jo." Od té chvíle jsme si byli velice blízcí.

A také vám musím říci, že Jakub, čím více jsem ho znal, tím více pro mě byl spíše jako syn. Mám dva starší syny. A bylo úžasné pozorovat člověka, který neznal tak dobře americkou kulturu, ale znal tak dobře jazz, což je podstatná část americké kultury. A hrál ho lépe než mnoho z nás a rozuměl mu lépe než většina z nás.

Když jsem mu podal noty s názvem The Beautiful One, tuto skladbu jsme představili minulé jaro na našem posledním koncertě,  pamatuji si, že chtěl hrát sólo. Tak jsem řekl: "Tady to máš, tady je tvé sólo." Bylo to sólo pro křídlovku a napsal ho Chris Mertz.

Myslel jsem si, že když mu dám noty, tak si je vezme a začne se učit, a pak jsem odcházel do své kanceláře. Obvykle prostě jen zavřu dveře a věnuji se nějakým věcem po vyučování, a najednou slyším klepání na dveře a tam byl Jakub. Stál tam a usmíval se a zeptal se mě: "Můžeme na tom pracovat hned?" A já řekl: "Pojď dál." A tak jsme na tom začali pracovat a procházeli jsme všechny změny a tak. Vracel se ke mně vždycky minimálně jednou až dvakrát týdně, abychom na projektu pracovali. A pak si vzal skladbu do vyučování a celou tu věc si dál procvičoval v různých směrech a zařadil ji do svého hraní. Bylo zajímavé pozorovat ten vývoj od začátku do konce, protože tak jak rychle vše pochopil - to prostě bylo úžasné. Od momentu, kdy jsem mu skladbu dal, do chvíle, kdy ji hrál.

Byl jsem v úžasu, jak ji zahrál ve chvíli, kdy jsme se s ní představili na koncertu; v tom momentě jako skutečný profesionál, jazzový hráč. Když ho slyšeli hrát studenti, které znám ze souboru, několik z nich se zapomnělo přidat - byli tak překvapeni, jak hrál. Několik mých kolegů to také slyšelo a také se na něj ptali: "On hraje někde tady?" A já jsem říkal: "Já nevím, je to můj student a děláme na jazzu poslední rok a půl." Chystali se ho pozvat hrát do Kansas City s některými skupinami, které znám a které chtěly, aby s nimi hrál. Bohužel, už jsme neměli šanci to uskutečnit.

Ale řeknu vám jako učitel: když začnete dělat tuhle práci, váš život se změní. Není to jen o vzdělávání studentů, ale oni nás také vzdělávají. Vím, že za celou fakultu mohu říct, že jediná věc, kterou od studentů chceme, je dostat z nich to nejlepší. Zacházíme s nimi s láskou a respektem a doufáme, že budou v budoucnu úspěšní.

S Jakubem to bylo tak, že jsem ho měl velmi rád. Budu si ho pamatovat po zbytek svého života. Protože nejen, že inspiroval mé studenty, studenty na fakultě a okolí, přátele, ale také inspiroval mě tak, že jsem dokončil svou disertaci. Dělám si z toho vždycky trochu legraci, protože on přicházel do mé kanceláře, když jsem psal svou disertaci a vždycky se na mě podíval a řekl: "Pojďme prostě hrát. Pojďme hrát, tohle můžete dělat později. Pojďme hrát."


... zpět