Michael Averett 

O Jakubovi mohu hovořit třemi způsoby: jako o studentovi, jako o trumpetistovi a jako o příteli.
Všichni mají nějakou hezkou historku o tom, jak se s Jakubem seznámili. Myslel jsem, že jsem jediný, ale asi ne. Asi všichni mají takovou historku. Moje je taková:

Právě jsem nastoupil do školy a byl jsem tady týden před začátkem. Ten večer - bylo to, myslím, ve čtvrtek nebo v pátek, asi ve 23.30 nebo tak večer, slyšel jsem hru na trubku. Vždycky jsem zvědav, kdo cvičí, tak jsem odešel z kanceláře  a šel do cvičebny. Otevřel jsem dveře, ale nikdo tam nebyl. Šel jsem dolů, podíval se do všech tříd, na schodiště, nikoho jsem nikde neviděl. Lámal jsem si hlavu, odkud ta trubka přichází a nakonec se mi rozsvítilo - toalety. Tam jsem ho objevil, ve 3. patře na toaletách. Procvičoval hudbu s notami rozloženými na umyvadle. Jsem si jistý, že si myslel, že jsem divný, a já jsem si myslel, že on je divný. Neměl jsem žádné tušení, že to byl začátek úžasného vztahu……

Jako student byl Jakub to nejlepší, co si umíte představit. Přeju komukoli z vás, kdo učíte, abyste měli jednou studenta jako byl on. Pracoval tvrdě a tak extrémně pilně! Dali jste mu něco udělat a on se za chvíli vrátil, protože se nudil, že nedostal dost práce. Byl skutečně oddaný, loajální vůči Washburn, svým učitelům, všem tady……

Jako trumpetista byl Jakub neuvěřitelně talentovaný. Pamatuji si, jak jsme si povídali v průběhu semestru, a já se ho zeptal: "Takže máš ještě dva roky?" A on řekl: "Ne ještě tři." A já jsem si říkal, co já ho budu ještě tři roky učit...? Nebude co!

Nejen že byl velmi talentovaný, ale byl také ochotný se pro svou vášeň obětovat. Když jste mu řekli: "Tohle by bylo dobré udělat", tak ať to znělo jakkoli bláznivě nebo nesmyslně, šel a zkusil to. Tahle ochota vyzkoušet cokoli - jet na cesty nebo udělat něco, aby se zlepšil, aby postoupil o stupeň výš, to je skvělá vlastnost. Je to něco, co tak často nevidíte……

Jakubův poslední koncert - to je pro mě úžasná vzpomínka. I kdyby tady dnes Jakub byl, stejně by to pro mě bylo neuvěřitelné. Jeli jsme na mezinárodní konferenci sdružení trumpetistů v Harrisburghu v Pensylvanii, když jsme předtím nahráli a poslali tam CD. Pozvali nás. Byly tam univerzitní soubory z celého světa, které přijely a hrály před hlavním koncertem. Asi čtyři až pět koncertů denně. Už během dvou dnů jsme slyšeli pár neuvěřitelných vystoupení, několik výborných trumpetistů a také několik opravdu dobrých univerzitních souborů. A musím říct, že ve skutečnosti začínalo být jasné, že se připravujeme vystoupit před několika stovkami trumpetistů, z nichž někteří jsou ve svém oboru nejlepší. Takže každý už byl trochu napjatý, já rozhodně ano. Já byl jak na trní.

Před naším vystoupením jsme měli možnost zahrát si v prázdném sále, seděl tam jen jeden člověk. Když jsme dohráli, ten člověk se zvedl a přišel k podiu. A já si říkal, to snad ne, co nám chce říct? Teď, deset minut před naším vystoupením?! Teď řekne, že jsem něco přeslechl, nebo že nám to neladí. Ale ten chlapík místo toho řekl: "Díky, že hrajete moji skladbu.“ A nám se zatajil dech - nejen, že hrajeme pro všechny tyhle skvělé trumpetisty, ale navíc chlapík, co to napsal, tam sedí a poslouchá nás. No tak jsme to prostě zahráli naostro.

A pak už si jen vzpomínám, jak jsme stáli v zákulisí a zářili. Bylo to velkolepé, báječné a byli jsme tak nadšeni, že jsme ani nešli na koncert. Prostě jsme si řekli, že to musíme oslavit.

Jsem tak rád, že takový byl Jakubův poslední koncert. Vím, že ten týden v Pensylvanii byl šťastný; byl někde, kde se cítil dobře, dělal to, co miloval. 

 

 


... zpět